08.09.2014

Magda Kümmelová tvrdí, že sklony pomáhat druhým měla „odjakživa“. Na novou profesní cestu ji však nasměrovala až zkušenost s nemocí maminky. Lékaři ji chtěli poslat do léčebny dlouhodobě nemocných, což paní Magda nechtěla dopustit. Nakonec se dozvěděla o možnosti péče hospice v Prachaticích, kde s maminkou strávila poslední chvíle. Od té doby se stará o těžce nemocné pacienty v tomto hospici a snaží se, aby se i ostatní dozvěděli o této možnosti. V hospici se totiž nevyléčitelně nemocným i jejich rodinám dostává kompletní zdravotní, sociální i spirituální péče v láskyplném a velmi příjemném prostředí.

Paní Magda začala v prachatickém Hospici sv. Jana pracovat nejprve jako dobrovolník, postupem času přebírala roli jakéhosi „laického psychologa“ pro těžce nemocné, jejich rodiny a také pro pozůstalé. „Rozhodla jsem se získat kvalifikaci v tom, co jsem již dělala. Díky mému osvědčení může nyní hospic oficiálně prezentovat a nabízet tyto služby,“ říká Magda Kümmelová. Jejích služeb mohou využívat všichni i ti, kterým někdo blízký umírá nebo již zemřel i jinde než v hospici.

            „Díky kurzu jsem načerpala další zkušenosti a znalosti. Mohu teď pozůstalým poskytovat odbornou pomoc i kvalifikované rady, například částečně i z oblasti pohřebního a hřbitovního práva či občanského zákoníku,“ říká paní Magda, která mimo jiné provozuje také web hospicpt-zivyweb.webnode.cz, kde se věnuje těmto důležitým, u nás bohužel stále opomíjeným tématům.

            Paní Kümmelová vynakládá značné úsilí, aby se veřejnost o poskytování služeb pozůstalým dozvěděla a tyto služby se tak staly běžnou součástí péče jako v zahraničí. „Zařazení této profese do Národní soustavy kvalifikací byl podle mě skvělý nápad, protože jsem přesvědčená, že je to užitečná věc. Nejen kvůli pozůstalým, kteří bývají bezradní, ale i kvůli novým pracovním příležitostem v tomto oboru.“

            Jedním z členů hodnotící komise při zkouškách v oboru poradenství pro pozůstalé je zaměstnanec Ministerstva pro místní rozvoj Tomáš Kotrlý. Jak říká, zkoušky průvodců a utěšitelů v zármutku nejsou pro každého, jedná se o praktickou nápomoc plnou emocí a bývá velmi náročná na zvládání nečekaných krizových situací. „Absolventi musí umět upravit zesnulého, řídit vzpomínkové obřady, vyřizovat kondolenci i obratně komunikovat s pohřebními službami, krematorii a správci hřbitovů.“ Zajímavostí je, že největší zájem o složení kvalifikačních zkoušek mají ženy středního věku.

            Tomáš Kotrlý vidí největší přínos zkoušek nejen v nabytých znalostech a ověřených dovednostech, ale i v posilování veřejné kontroly nad hodnotami posledních věcí člověka. „Je to velmi přínosné pro celý obor, protože se z absolventů zkoušek stal kolektiv kriticky smýšlejících lidí se stejným zájmem a na jeho základě vytvořili jakýsi cech, který poskytuje poradenství pro pozůstalé se znakem kvality. Účastníci se občansky sdružují i po skončení zkoušek a chtějí nadále spolupracovat,“ uzavírá.

Zdroj: Psychologie dnes, 2.9.2014